„Slečno, věříte v lásku na první pohled?“ „Ne!“ „Tak to
bychom se měli ještě jednou sejít….“
Každá věc, která se
stane, se zákonitě musí stát jednou poprvé (a některé z těch věcí jsou i
pěkné ;-) ). Jejich časté opakování už nemusí vzbuzovat tolik emocí.
Nicméně věřím tomu, že takový pojem, jako „druhý konec“ by mohl jisté,
řekněme až fatalistické asociace vyvolat. A co teprv, když „druhý konec“
právě udeřil potřetí…
Aby toho číselného zamotávání nebylo tak
málo, tak ještě doplním, že album „Tváře“ bylo mým prvním (budeme-li
počítat i promo „Vše, co mám“, tak vlastně druhým) setkáním se studiovou
tvorbou kapely Second End a zároveň tím do třetice všeho dobrého v kolekci
koncert - rozhovor – album. A není náhodou, že následné hodnocení desky se
stále tak nějak motá a ovíjí kolem myšlenek, které zněly z úst samotných
členů kapely.
Co vlastně od Second End očekávat? V první řadě
zapomeňte na zažité (a v současné době naprosto scestné) přirovnávání ke
Kreysonu či Vitacitu…, to může být funkční snad jen v tom smyslu, že
Second End tvoří přirozeně (to je ten nejpodstatnější výraz, který mi
ještě několikrát přijde na jazyk) silné melodie, navlečené do nijak
přehnaně tvrdého kabátu. Tak, jak po světě běhá spousta kapel, u kterých
snadno odhadnete, co se bude dít s každým následujícím songem, u Second
End nemám odvahu na tuhle hru přistoupit. Velice pestré album, držící
pohromadě tím, že se stále motá kolem neměnné podstaty – melodického
základu, na který Second End citlivě a nenásilně nabalují rytmické
proměny, kytarová sóla či neotřelou poetiku („dívej se do mě klíčovou
dírkou, něco tam doutná…“). A tak mám-li k někomu přirovnávat (už mě
opouští i, vlivem „Vše co mám“ vyvolaná, myšlenka na kolářovský Arakain),
vychází mi z toho svébytná kombinace heavy nálad Maelström a
instrumentální preciznosti Dirty Game. Přirozená muzikálnost, která nemá
potřebu za každou cenu vytvářet zbytečně oslnivé momenty. Praktická ukázka
toho, že agresivnost nemusí být prvoplánovitě agresivní a citlivost nemusí
být okázale plačtivá. Progres, který není natolik složitý, aby byl příliš
progresivním a metal, který je dostatečně tvrdý na to, aby zaujal i ty
nejtvrdší hroziče a přitom neodradil citlivější duše. Štavnaté „cosi“ mezi
tím. Uprostřed toho všeho. Přístupný rock-metal s lidskou tváří :-).
Důležitý význam pro směřování Second End mají i periodické obměny
členů kapely. Po dodatečném ošahání kořenů mi současné složení kapely i
kompoziční schopnosti autorů přijdou jako přirozené (už je to tady)
vyvrcholení vývoje. Poslední příchozí, zpěvák Bořa, potvrdil narůstající
patinu nenásilné přesvědčivosti a jeho civilně pohodový a variabilní zpěv,
prostý zbytečné exhibičnosti (která mi docela vadila na projevu jeho
předchůdce) posunuje „Tváře“ do momentálně vrcholné formy kapely.
„Tváře“ jsou natolik vyrovnaná kolekce, že pro kapelu musí být
strašně snadné vybrat reprezentativní vzorky. Ať totiž sáhnete, kam
sáhnete, vždy dostanete důležitý zlomek kouzla Second End. A tak ani po
kdovíkolikáté rotaci nemám potřebu ukazovat na nějaké potencionální
chytlavky, protože bych zřejmě pokaždé sáhl někam jinam (ale když to musí
být, tak dynamické „Rány osudu“ či šlapavé „Ve jménu slávy“ si pobrukuju
asi nejčastěji…)
Na první pohled příjemná deska, na první pohled
plná celkem obyčejných písniček, na první pohled plná vstřícných nálad. A
přitom hluboko v útrobách to houpe, bublá a vře. K objevení přirozeně (už
zase…) skromného kouzla stačí (kromě apetitu po nevtíravě podmanivých
harmoniích) jen špetka (budiž, trochu větší) trpělivosti a otevřenosti.
Věříte v lásku na první pohled? Tak se obávám, že tady jste na
špatné adrese…, ale pokud budete mít zájem sejít se se Second End ještě
jednou (či dvakrát, či…), může se snadno stát, že zrovna v tomto případě
nebude platit hláška o poklesu emocí při častějším opakování. „Tváře“ na
posluchače nijak prvoplánovitě neútočí, „Tváře“ nabízí zajímavou možnost.
A hledat obyčejnou krásu už musí každý sám. V tomhle případě se to
vyplatí.
|